Zimní potápění z pohledu armády
Celkem často se mi stává, že se mě lidé, kteří znají mou profesi ptají, co dělám v zimě, když mrzne, je led a nemůžu se potápět. Hodně lidí si prostě myslí, že potápěčské řemeslo a celkově potápění končí někdy na začátku zimy a začíná opět až na jaře. Je to sice zajímavá myšlenka, ale není tomu zdaleka tak. Pro mnoho civilních „turistických“ potápěčů to opravdu platí, ale pro profesionální potápěče žádný zimní spánek neplatí a také mnoho civilních potápěčů se na toto roční období velmi těší. Potápění v zimě má své úskalí, ale taky své velké kouzlo. Podmínky jsou zejména na břehu tvrdší, proto celková příprava musí být řešena jinak, se zaměřením na některé důležité věci, které potápěč v teplých obdobích většinou řešit nemusí, ale naopak voda je v hodně případech velmi pěkná a taky v neposlední řadě je v některých oblíbených lokalitách podstatně méně lidí.
V tomto článku bych se rád zaměřil na rozdíly v technice, postupech, zabezpečení a dalších okolnostech provázejících potápění v zimním, potažmo silně mrazivém počasí, mezi naší armádou a civilními potápěči. Jelikož je armáda oproti civilnímu sektoru silně předpisově svázána, rozdíly najdeme skoro ve všech směrech. Velké rozdíly jsou zejména v bezpečnostním a zdravotnickém zabezpečení a celkové organizaci. Nebudu zde řešit příležitostné civilní potápěče, kteří si potápění v zimě jen občas zkusí, ale zaměřím se spíše na potápěče zkušené s dostatečným vybavením. U armádních potápěčů nemám v dnešní době moc na výběr, protože v celé armádě působí kolem 60 aktivních potápěčů, což není zrovna velké číslo. Také zde jsou poměrně velké rozdíly ve vycvičenosti a zkušenostech, kdy vedle sebe pracují kluci s mnoha odpotápěnými hodinami, ale také nový potápěči, kteří zkušenosti teprve získávají.
Když se napřed podíváme na naší armádu, musíme si uvědomit, kde je řekněme její místo a k čemu jsou vojenští potápěči určeni. Od toho se odvíjí organizace potápěčských prací a také technické vybavení jednotlivých potápěčských skupin. V armádě je několik jednotek, které jsou určeny pro různé úkoly. Já se zde zaměřím především na výcvik a práci potápěčů ženijních jednotek, které počtem svých potápěčů tvoří zhruba 60% všech potápěčů AČR. Výcvik a potápěčské práce začínají pečlivou přípravou techniky, plánováním a nachystáním písemných podkladů, které jsou pro jakoukoliv činnost v armádě nezbytné. Musí se provést patřičné dohovory, sehnat různé povolení, domluvit logistické a zdravotní zabezpečení. Při každém výcviku, nebo potápěčských pracích v zimních podmínkách musí být přítomen zdravotnický personál s patřičně vybavenou sanitkou a dekompresní komora s obsluhou. Tady začíná první velký rozdíl mezi vojenským a civilním potápěním, protože v civilním sektoru si takové zabezpečení asi může dovolit jen málokdo. Jakmile už se vyjede k vodě, celé potápěčské práce vede řídící potápěčských prací, kterému podléhají všichni, kteří se potápěčských prací účastní. Je zde kladen důraz na přesné dodržování pokynů a není zde místo pro nějakou benevolenci či demokracii. Řídící potápěčských prací je zkušený potápěč s minimální kvalifikací „potápěč-cvičitel“ a je zodpovědný za veškeré činnosti, které jsou jak na břehu, tak ve vodě prováděny. Co se týče potápěčského vybavení, to se od civilního potápění příliš neliší, i když to je velice relativní, protože různé potápěčské organizace uznávají různé pravidla a i pohled na technické vybavení se značně liší. Armáda sice nedokáže okamžitě reagovat na různé novinky, hlavně ohledně použití směsí plynu, ale co se týče techniky není podle mého nijak pozadu. Samozřejmě zde nezahrnuji specialisty technické potápěče, kteří jsou ve vodě z úplně jiného důvodu, než vojenští potápěči. Vojenské předpisy až v loňském roce povolili dýchání něčeho jiného než vzduchu, což už bylo načase, ale pořád je to ještě běh na dlouhou trať.
U vody vše začíná pěkným vojenským nástupem, kde se upřesní a rozdají úkoly a určí se časový harmonogram. Výhoda řízeného nástupu je, že všichni cvičící stojí v určených skupinách, vše je přehledné a nikdo nic sám nevymýšlí. Řídící si vše zapisuje do kontrolního listu a pro přehlednost používá tabuli, kde zapisuje vše důležité. Poté začíná příprava jednotlivých pracovišť, což zahrnuje přípravu sanity, dekompresní komory, spuštění elektrocentrály, postavení stanu (je-li k dispozici), vyřezání děr v ledu, nachystání uliček ve sněhu a všeho co je ještě potřeba. Jakmile se mají potápěči kde připravit, začnou si chystat materiál a připravovat se většinou ve dvojicích na ponor. Veškerý pomocný personál, kterého je vždy dostatek dostane úkoly k dopomoci potápěčům, ke střežení děr a také se určí pohotovostní skupina, která je připravena okamžitě transportovat potápěče do dekompresní komory, nebo sanitky. Veškerý personál pohybující se na ledě musí být zabezpečen buď lanem, nebo musí mít nasazenou záchrannou plovací vestu. Potápěči kteří jdou do vody musí vždy před vstupem do vody vzájemně překontrolovat svůj materiál, seznámit se s konfigurací partnera, uvázat se buď na signální šňůru, či speleolanko a nahlásit zahájení sestupu řídícímu potápěčských prací. Poté zahájí svůj ponor. Tady už pak veškeré problémy řeší potápěči pod vodou spolu, nebo je-li potápěč pod vodou sám, tak se svým návodčím se kterým je v kontaktu přes signální šňůru. Po dokončení všech ponorů a prací se znova uspořádá nástup, kde proběhne rozebrání a vyhodnocení splnění úkolů.
autor: Radim